Poděkování za vyznamenání Luďka Pika


Dopis Karla Hrubého, posledního předsedy Čs. sociální demokracie v exilu (31.10.2016)

Vážený příteli Votavo,

dovol, abych Ti vyjádřil osobní vděčnost za to, že jsi inicioval vyznamenání Luďka Pika medailí za zásluhy.

Jsem patrně jeden z toho posledního mála Plzeňáků, kteří Luďka Pika ještě zažili jako starostu města i významného člena ústředního vedení tehdejší sociální demokracie. Sám jsem se narodil v Plzni v roce 1923, tedy už v době jeho starostování. Od svého otce, starého sociálního demokrata ještě z dob Rakousko-Uherska, jsem věděl, že si Pika nesmírně vážil pro dvě věci: za prvé, že se s Gustou Habrmanem a s jinými postavil po I.světové válce proti Šmeralovi a zasloužil se o to, že strana byla - na rozdíl od pozdějších šmeralovských komunistů - státotvorným elementem masarykovské I.republiky. Za druhé vždy zdůrazňoval, že když sám přišel natrvalo do Plzně (pocházel z Lipnice u Spáleného Poříčí), tak byla Plzeň jen větší vesnicí. Za Pika se změnila k nepoznání v moderní, nejen průmyslové, ale i kulturně živé velké a spořádané město.

Já sám jsem poznal osobně Luďka Pika až po II.světové válce, kdy jsem jako student filozofie pracoval vždy od pátku do neděle coby pomocný redaktor v plzeňské mutaci Práva lidu, kterou tehdy vedl Miloš Exner (příbuzný prvorepublikového senátora Exnera). Měli jsme redakci nejdříve na Klatovské třídě nedaleko Práce, která byla na rohu Tylovy ulice. Později jsme se přestěhovali do budovy na rohu tehdejší Jugmannovy třídy (dnes je to Americká) a Škroupovy ulice, kde bylo kino Elektra (a obchodní dům Aso). Tam za mnou vždy v sobotu (kdy jsem zastupoval Exnera) přicházel Pik na besedu. Bydleli v Resslově ulici, což bylo takřka "za rohem" a to mu nedělalo ještě žádné těžkosti. Mluvil se mnou jako zkušený nestor se sociálně demokratickým mládětem skoro otcovsky, brzy jsme se shodli, že fierlingerovská kohorta dělá politiku, která není sociálně demokratická. Byl ještě ve spojení se starými soudruhy (zejména s Meisnerem, který pak inicioval tlak na výměnu předsedy strany na brněnském sjezdu v listopadu 1947). Pamatuji se, že mi přinesl i několik recenzí představení v Městském divadle. Zůstala mi vzpomínka zejména na jeden jeho článek, který se týkal nějakého dramatu Shakespearova. Luďek psal důsledně jméno autora jako "Šejkspír"; já to samozřejmě poslal do sazárny ve spisovné podobě. Příští týden mi to Luděk vytkl (ale laskavě) s poukazem, že je hrdý na to, že bez vyššího školního vzdělání byl schopen řídit dvacet let Plzeň, a proto že si dává ná tom proletářském pravopisu záležet, že to má autentický zvuk. Po únoru 1948 už jsem se s ním nesetkal, brzy nato zemřel. Ale zůstal mi v paměti jako nezahořklý, laskavý a stále dobře informovaný politický pragmatik  - přes všechna utrpení zažitá za protektorátu i přes zklamání, které mu přinášel ten exilový proud v sociální demokracii v letech 1945-46 (Fierlinger, Laušman, Berger aj., kteří stáli za programem z roku 1945, v němž už lezli komunistické ideologii a politice pod šosy. Jaké to tehdá bylo falešné sebeporozumění tradici a poslání sociální demokracie!) 

Děkuji Ti proto nejen za sebe, ale i za svého dávno zemřelého tátu a také za všechny ty dnes už mrtvé sociální demokraty, kteří se po II.válce postavili proti Fierlingerovi a s nimiž jsem se pak sešel v představenstvu Československé sociální demokracie v exilu, za Vaška Majera, za Viléma Bernarda, Vaška Holuba a mnoho jiných, kteří zůstali té habrmanovsko-pikovské tradici sociální demokracie  věrni a kteří by se nepochybně také radovali z jeho pozdního, ale zaslouženého ocenění.

 

Se srdečným pozdravem

Karel Hrubý,

poslední předseda Čs.sociální demokracie v exilu

Basilej