A co sektorová daň?


(22.11.2016)

22. listopadu 2016

Není to tak dávno, co byla ze strany ČSSD připomenuta otázka zavedení tzv. sektorové daně. Stačí zalistovat v koaliční dohodě, kde se praví, že koalice zváží zavedení sektorové daně pro regulovaná odvětví od roku 2015 s cílem dosáhnout rozpočtového výnosu 4 mld. Kč. To dosud naplněno nebylo a do konce volebního období také nebude. A to především pro zásadní nesouhlas ministra financí a předsedy hnutí ANO Andreje Babiše. Jeho odpor k sektorové dani, jako majitele holdingu Agrofert s úzkou vazbou například na banky, je pochopitelný a není netřeba to dál rozvádět.

Naše populace stále více stárne. Kde ale vzít peníze na zabezpečení důstojného podzimu života našich občanů, aniž bychom chtěli zvyšovat daňové zatížení zaměstnanců, živnostníků či podnikatelů? Kde hledat zdroje na zajištění fungování veřejných služeb? Ano, zlepšil se výběr daní. Ekonomice se daří. Máme necelé dva měsíce před koncem roku poprvé od roku 1993 výrazný přebytek státního rozpočtu, podporovaný masivním přílivem evropských peněz. Dobře, ale nelze přeci do budoucnosti hledět jen optikou dneška. Koneckonců i penězovod z EU jednou skončí. Pokud však chceme fungovat jako sociální stát, potřebujeme si vytvořit daleko robustnější nástroje na výběr daní, které uspokojí potřeby naší společnosti.

V Evropské unii, a stejně i jinde ve světě, existují tzv. sektorové daně. O co se jedná? Jde o speciální daň, kdy jsou státem zatíženy specifické druhy podnikání – například finanční trh, energetika, vodárenství, telekomunikace či odpadové hospodářství. Zjednodušeně řečeno jde o zavedení zvláštní sazby daně z příjmu právnických osob pro regulovaná odvětví především tam, kde funguje přirozený monopol. A proč by nemohl stát rozhodnout, za jakých podmínek budou u něho podnikatelé provozovat svoji činnost? Je to přece legitimní. Vlastníci velkých korporací, kteří z velké části pocházejí ze zahraničí, se velmi rychle zorientovali v našem právním a daňovém prostředí a velká část zisků je převáděna z českých dcer do zahraničí. A není výjimkou, že slouží i na krytí ztrát zahraničních společností z jiných trhů, kde nejsou tak úspěšní jako v České republice, kde je prostředí pro odliv zisků velmi benevolentní.

Musím odmítnout častý názor, že sektorová daň je motivována ideologicky. Je to naopak přirozený nástroj regulace tržního prostředí, který si každý stát může zvolit, jak uzná za vhodné. Musím také odmítnout tvrzení, že se jedná o nesystémové experimenty levicového charakteru. Určitou formu sektorového zdanění můžeme najít v Rakousku, Francii či Španělsku, ale i v dalších západních státech. Příkladem může být také náš soused – Slovenská republika, která specifickou formu sektorového zdanění aplikuje delší dobu.

Její implementace přinesla do státního rozpočtu významné finanční prostředky. U našich východních sousedů letos také zavedli například osmiprocentní daň na produkty neživotního pojištění, které prodají pojišťovny.

V řadě odvětví, jako je bankovnictví, pojišťovnictví, vodárenství či telekomunikace jsou bariérové vstupní náklady a proto je u nich dosahováno vyšších zisků, které se následně, převádí vlastníkům společností v naprosté většině sídlících v zahraničí. A vůbec se nejedná o jakoukoliv formu sankcionování úspěšných firem. To v žádném případě. Stát zde však vystupuje v roli subjektu, který chrání konečného spotřebitele – své vlastní občany. V případě selhání zasahuje a ochraňuje celý trh. Mohu souhlasit, že zavedení sektorových daní proto není jednoduché a dotčené korporace se také ostře ohradí proti regulaci svých zisků. Nebudou souhlasit, aby se snížily výplaty svým zahraničním vlastníkům. Ano, jakékoliv zavedení daně vyvolává otázku, jak citlivě regulovat, aby tyto subjekty v oblasti bankovnictví, pojišťovnictví, telekomunikací či energetiky nepřenesly novou daň na koncové spotřebitele. I když zkušenosti ze zahraničí, kde je sektorová daň zavedena, to vesměs nepotvrzují.

V každém případě je otevření otázky zdanění velkých monopolních korporací zcela legitimní. Zavedením sektorové daně lze získat nejen prostředky pro státní rozpočet, ale omezit také odliv zisků mimo Českou republiku a udržet tak větší část vytvořeného důchodu doma.

Václav Votava, předseda Rozpočtového výboru PS PČ