Překážky pro splacení hypoték jsou absurdní


Banky si zákon o spotřebitelském úvěru vykládají po svém (12.08.2020)

Právo / 12.8.2020

V roce 2016 se podařilo prosadit zákon o spotřebitelském úvěru, který kromě potlačení lichvářských praktik přinesl také významné úlevy pro občany, kteří splácejí hypotéky. Na nutnosti přijetí zákona, který kvalitně připravilo ministerstvo financí, byla široká shoda ve Sněmovně. Před jeho přijetím bylo totiž běžné, že spotřebitelé platili bankám statisícové poplatky za předčasné splacení hypoték.
Za každý rok, který zbýval do konce fixace, musel klient ještě navíc k doplácené částce zbytečně platit další vysoké částky, které se maskovaly pojmenováním „administrativní poplatky“. Nový zákon učinil přítrž nekalým praktikám a umožnil splatit každý rok bezplatně až čtvrtinu výše úvěru a také definoval případy, ve kterých lze hypotéku splatit bezplatně celou.
S překvapením se proto v HN dočítám, že se některé banky snaží vykládat zákon po svém a pořád si účtují astronomické poplatky za předčasné splacení, čímž vlastně odrazují klienty, aby využili zákonné možnosti splatit hypotéku. Byl jsem autorem pozměňovacího návrhu, který umožnil zcela splatit hypotéku bez jakýchkoliv sankcí, když klient svůj dům nebo byt prodává.
Při zpracování návrhu jsem se inspiroval úpravou předčasného splácení úvěrů na bydlení v Německu, kde je předčasné splacení dokonce zcela zdarma bez jakýchkoliv poplatků. Důvodem je podpořit mobilitu pracovních sil, aby se lidé mohli jednoduše přestěhovat za prací, kdy rychle a bez sankcí prodají nemovitost. Svoji roli ale jednoduché splacení hypotéky hraje i v dalších životních situacích, například při vypořádání majetku po rozvodu, kdy klienti bank mohou snadněji prodat společný byt na hypotéku a peníze si rozdělit.
Celý institut předčasného splacení, který jsme zákonem zavedli, slouží spotřebitelům, aby se mohli vyvázat z dlouhého vztahu s bankou a peněžní prostředky použít na jiné účely, jako je třeba vzdělání dětí nebo vybavení domácnosti.
Je absurdní a odporuje to také trendům v evropské legislativě, že se vytvářejí umělé překážky, jak znemožnit splatit zcela nebo alespoň částečně hypoteční úvěr.
Argumentace bank, že se do „účelně vynaložených nákladů“, které účtují klientovi, může zahrnout prakticky cokoliv, odporuje účelu a smyslu zákona, který chrání spotřebitele (ostatně proto se i nazývá zákon o spotřebitelském úvěru). Skutečnost, že jednotlivé náklady nejsou výslovně specifikovány přímo v zákoně, a proto by se měl zákon změnit, je silně účelová.
Zákonem použitá definice „účelně vynaložených nákladů“ vychází z evropských předpisů a prošla řádným připomínkovacím řízení všech relevantních orgánů, včetně bankovní asociace. Výklad, co si banky mohou a nemohou účtovat, je na orgánu dohledu, kterým je Česká národní banka. Centrální banka už ostatně přijala výkladové stanovisko, jež stanoví možné náklady, které banky mohou chtít zaplatit po klientovi, když požádá o splacení hypotéky. Uvedený postup je naprosto přirozený a platí i v případě jiných zákonů, které regulují finanční trh, že pokud se v nich objeví neurčitý právní pojem, je pravomocí ČNB, aby ho vyložila. Jedná se o běžnou a zavedenou praxi, která dlouhá léta funguje, a proto není nutné měnit zákon. Stačí ho jenom v praxi dodržovat.